JAR. VRCHLICKÉMU.

Jdu ve Tvých stopách, ozářená světlem,

jež jako slunce vychází mi vstříc –

v tom pozdním jaru v duši mojí zkvetlém

hlubokou nocí, v jasu blýskavic.

Já zírám k Tobě jako k svému Bohu

a vzývám Tebe ve svých modlitbách,

tak šťastna, že tou cestou jíti mohu,

kde slunce září jako maják v tmách.

Vím, cesta trnitá a daleká je,

květ vavřínů a růží svítí tam –

klas těžký zraje úrodného kraje,

a písněmi se chvěje nebes chrám.

Jsou bohové tam i pohanské modly,

a svatyně je plna obětí...

Jich nedotkne se zloba, život podlý,

k nim za večera výsměch nevzletí.

A v uzavřené urně na oltáři

Tvé srdce svítí jako drahokam

a nehasnoucím plamem rudě září,

kde used Bůh a trůní sám a sám.

Kde věřící se Tvému božství koří

a duše do extase poklesá...

a slunce nezapadá v mračném moři

a věčně planou modrá nebesa!