Jar. Vrchlickému v r. 1893. (K čtyřicátým narozeninám)

Můj příteli, už několik dní kladu

své čelo v dlaně, dumám, přemýšlím,

obraty vzletné skládám na hromadu

a stavím sloky, lovím pěkný rým,

– chci totiž vstoupit v gratulantů řadu

se zvláštním solem, Tebe důstojným –

než letí čas, krev bouří v skráních mých

a papír čist, jak právě padlý sníh!

Mám myšlének pár, nechci zapírati,

viz třeba tu, jež teď mnou zachvěje

kolikrát za den: nechci Tobě přáti

k té čtyřicítce, hloupý zvyk to je,

sám kysele se budu usmívati,

až vejde jednou v moje veřeje:

host nemilý to s přísnýma je rtoma

a nelze dít mu: pán teď není doma!

Však u Tebe, kam vejde svěžím krokem,

pozdraví pěkně, zlehka usedne,

oddechne chvilku a svým jasným okem

se do minulých roků rozhledne,

pak dá Ti ruku, řeči klidným tokem

Ti řekne: „Máme tedy poledne,

nu, ještě dojdem zdrávi někam spolu,

než slunce žhavé spadne s nebes dolů. –“

Ne, tomu hostu musím zvolat: Vivat! –

tak, na příklad, to víří v skráních mých;

však náhle začnu před sebe zdiven dívat:

přede mnou stojí řada Tvojich knih,

čtu jména s hřbetů – a už v mlhu splývat

mi začne řad mých veršů vysněných,

a frásí je, co se mi dobrým zdálo

a knihy Tvé dí k tomu: Je to málo!

Čtyřicet let!... a zas: čtyřicet let!...

Z celého duševního vlnobití

ta slova dvě mi zbudou naposled,

a člověk k nim tak divný akcent cítí,

jenž spoustou slov a vykrášlených vět

se přece jenom nedá vysloviti...

Můj příteli, a cizí dálka brání,

že nemohu Ti ruku stisknout ani...