JARNÍ.

Vychýlen do jarní noci

naslouchám němě:

Nesčetné hlasy se proucí,

nápory větrů, praskání dřev,

lkající vody, hučící les.

Vychýlen vzpomínám němě:

Dávno a dávno. Bylo jak dnes.

Pod lesů černými svahy,

unaven honbou, v jeskyni kdes

na mechu ležel jsem nahý,

zvířecí kůži odhodiv v snách.

Zaduly větry. Oheň, jenž has’,

nazlátlou rukou rozhodil jas.

Vlk, jenž se u vchodu stavil,

zklamaně, zlekaně zavyl.

Vskočil jsem v očích nesmírný strach,

nachýlen naslouchal němě:

Ničeho – úžas jen země,

lkání vod, hučení lesů,

jakýchsi divokých běsů

dusot a zápas, bolestný řev,

stony teď, táhlý, slavnostní zpěv.

Nepohnut mlčky jsem stál.

Do hrudi plné touhy a stenů

tesknoty vzpěněná řeka

s bolestným šumotem vtéká.

Chvěje se srdce, chřípí i sval.

Nesmírná radost – bez konce žal.

Uchopiv s bídného lože

těžký mlat, zvířecí kože

vyšel jsem lovit zvěř, ženu

za branou houštin a skal.