JARNÍ BALLADA.

Teď ostré jarní větry jdou,

z hor ledných mrazí rovinou,

a náhle mře a vadne květ,

že příliš záhy přišel v svět.

A náhle svět je smutku pln:

stich' ptáků zpěv, šum jarních vln,

a bez zpěvu teď zpěvný les,

jen kos tam s větrem hvízdá kdes.

A náhle svět je smutku pln:

tam dívku našli v hloubi vln,

tam zase hoch si život vzal,

že pryč je vše, co miloval.

A Bůh ví sám jen, čím to jest –

snad nemá každé štěstí kvést,

a květy vadnou, květy mrou,

neb ostré jarní větry jdou.