JARNÍ BOUŘE

K růžím svým vchází na zahradu.

Všechen svůj půvab v jich vonném chladu

vnáší, svou gracii.

Na trávu pod keře usedá si,

rozpouští vlnící se vlasy,

prudký pláč rdousí ji.

Pěnice volá pod okny dole.

Cepy na mlatě ve stodole

v rytmech skandují.

Obloha vysoká, prostá kouře,

jakoby smýšlela příští bouře

s ozvěnou nad slují.

Zda-li je on či ona vinnou?

On, který kráčel včera s jinou,

za stmívající se bor?

Hladké a bílé její čelo

jarní své bouře nesmlčelo,

zklamání své i vzdor.

Žlutošedé si češe vlasy.

Děl vždy: co zlaté v nich sladké krásy

obrazů zářících.

A teď? zda možno? S jinou ji klame?

Slovem jej zmrazí, kruté jež, známé, –

v němý či propukne smích?