JARNÍ CAUSERIE.

Již teplý dech a zlatá záře,

jež z rána padá v ulici,

hlas žurnálů a kalendáře

a v klecích jatí slavíci,

a skřivánků zpěv, který maně

přes hradby v město zalétá,

a verše, které odhodlaně

vysýlá básník do světa,

vše svědčí, že je doba tady,

kdy zeleň šatí luh a sady,

kdy hlučněj’ šumí proudy řek,

kdy ve spletivu ulic, domů

a v parcích nad vrcholky stromů

roj začne létat vlaštovek.

A naší městskou promenadou

jde život jarní půvabný!

Zde steré květy vidíš řadou,

líc hebounká, vlas hedvábný;

a v zracích hoří jarní žáry,

a touha letí srdcem tvým,

když zříš ty harmonické tvary,

jež corsett s ňadrem bouřlivým

tak výbojně na odiv staví;

ve hrudi tvé se ledy taví,

a šumí to, jak jarní proud,

že hned bys chtěl tu jednu krásku,

ať černo- nebo rusovlásku,

zas k bouřným prsoum přivinout!

Dým, mlhy šumným větrem hnány

přes město dávají se v let,

tak s okna svého na vše strany

se volně mohu rozhlížet:

Nebe je čisté, azurové

jak milující dívky zrak,

a zdouvaje své plachty plove

v dál po něm stříbrošedý mrak,

a jeho stín se dole žene

přes domy, sluncem ozářené,

přes temně rudých krovů sbor;

vzduch je tak jasný, v dáli šedé

se klenbou sklání nebe bledé

k modravým hlavám mlžných hor.

Teď asi po černavé nivě

pluh vleče bílých volů dvé,

a oraje hoch myslí snivě

si o zeleni mladistvé,

jak pokryje lán do měsíce,

jak vyžene ven klasů dav,

ty budou žloutnout víc a více

a pole bude zlatohlav!

a hoch zná jedny vábné vlasy

té barvy jak ty zralé klasy –

ó jistě otec dovolí

svým zvát mu vlas ten, tílko k tomu,

až úrodu tu svezou domů

pod doškový krov stodoly!

Hle, sněženky už prodávají,

a vonných fial kvete říš,

bez, konvalinky budou v máji...

toť při tom nejvíc nudno již,

že napřed vím, co přinese mi

ten pedantický času let,

co na té staře-nové zemi

mám v záští mít, mám návidět,

že budu zřít, jak v každé hrudi

se nové lásky znovu budí,

rty žhavé znovu k sobě lnou,

a že ty květy všechny svadnou,

a že ta srdce fádně schladnou,

a vše že větry rozvějou...

Je tomu rok, co vlaštovička

přinesla jaro v srdce mi;

vlas měla tmavý, její líčka

se zardívala růžemi,

já o páté již vstával ráno,

já líbal ji – a jaký div!

já nepřel se, já řek’ vždy: ano,

ať tvrdil kdo chtěl cokoliv –

však přišel podzim... vlaštovka má

je daleko kdes za horama – –

má hruď je poušť a trosky, led;

že teď, kdy jiné ptáče s jarem

v tom hnízdě chtělo bydlet starém,

jen hlédlo tam – a létlo zpět...

Rád nemám žádné z toho kvítí,

co v bujném jaře vzkvétá tu,

mne dojme zas, až budu zříti

ty bílé květy akátu.

Ty květy tenkrát napadaly

na stezky v parku písčité,

že posypány býti zdály

se vonným sněhem v chvíli té;

a ve květech těch vytlačený

jsem viděl nožek krásné ženy

těch malých, drahých nožek sled –

to mého jara, mého vzletu,

jak odcházela po tom květu

ode mne tenkrát – naposled...