JARNÍ CHVÍLE

Cos hřejivého v obloze,

tak čisté a tak bezmračné.

Jdu, třeba okov na noze –

dobrácké dítě zázračné.

Vzduch vlažný tak a lahodný,

že duch je plný pokory...

Mé fantastické, hříšné sny

před sluncem prchly za hory.

Planina v dál se prostírá,

tak širá a tak veliká.

– A někdo je, kdo umírá?

Což existuje tragika?

Do dálky ruce rozpjaté

už v staré byly tradici.

– A úsměv pro mne nemáte?

Dnes naivní jsem věřící!

A trpký dnes svůj tlumím smích

– stud s bázní dnes mne zavalí:

by nezřel nikdo z bližních mých,

ze vím to, jak mne klamali.