JARNÍ DEN

Den všecek rosou omytý

má slunce v rukou, zlatý míč,

má červánky v rtech rozlity

a v bílých zubech petrklíč.

Kol čela snítky třešňové

a pěnkav píseň v hrdle má,

a zaleh’ celé srdce mé,

když objal jsem tě očima.

Tvé lůno mízou krvácí:

tys klíčení a růst a vzruch!

Snad věčnost se zas navrací,

snad přichází sám bůh...

Jdeš srdce mého pěšinou

jak dávných časů drahá báj,

div odvěký, vždy se snů hrou,

a poslední můj vlahý máj.

Buď pozdravena vším, čím jsem,

čím, ubohý, chci k výšinám,

čím oslavit’ chci boží zem’

a plnou dlaní dát’, co mám!

Má milovaná, úsměv zjih’:

jsem něha, pláč i věčný vzdor,

mám tebe celou v rukou svých

a v celé duši modro hor!