JARNÍ DÉŠŤ.

Na lupen krůpěj padla,

tak třpytná, plná lesku,

hned druhá za ní spadla

ve jednotvárném plesku.

Ach, prvně prší venku,

déšť keřem lehce hýbá,

a zlatou prvosenku

poprve v lůně zlíbá.

Do samoty se skrývám

pod starým silným bukem

a vůkol jen se dívám,

kde pupen vábí pukem.

Ve suché zvoní listy

déšť jednotvárně krajem,

a pramen třpytný, čistý,

se mžikem vine hájem.

Zřím smutnou cestu v lese,

jak krouží se a vrací,

a všude křišťál třese

se na zem, kde se ztrácí.

A konce dešti není,

vše v pochmurném je světle,

a zavání jen v snění

tu fialky juž zkvetlé.