Jarní dnové.

Tak s bolným vítám citem

vy, jarní dnové, vás,

před prvním slunka svitem

kdy ustupuje mráz;

kdy poprv táhne vzduchem

jak ševel perutí

a země tajným ruchem

se chví a v pohnutí,

kdy zvolna, z nenadání

se poprv dlouží den

a tucha jara plání

jde jako hlavou sen;

tu ve hrudi se hlásí

a šepce divná zvěst:

ó s Bohem snové krásy,

kdy plát jen chtěl’s a kvést!

Ne více jásot plesný,

ne dívek žert a smích,

kdy celý svět nám těsný

plál v růžích, paprscích!

Ne odvahu víc k práci,

ne vrchovatá číš,

ve tiché resignaci

když cítíš pout svých tíž:

Jen úsměv aspoň tichý

kéž skane jako smír

v tříšť pokořené pýchy,

v hasnoucích vášní vír.

Bych přes ty hody jara,

juž cizí tobě dnes,

přes léto, v kterém hárá

všech barev, zvuků ples,

života bouři slyšel

jak dálnou hudbu sfer

a k jeseně dnům přišel

tak sladkým v podvečer!