JARNÍ DOJEM Z NĚMECKA.

Rapidem bavorskou krajinou

letěl jsem v májové době,

poli a lesy a pastvinou,

krajinou v zelené hedvábné robě.

Z Paříže, zděšené výstřelem

šílených, podzemních vrahů,

Německem spěchal jsem v českou zem,

zadumán podivně v květném tom blahu.

Německé lesy se zbudily,

břízy v nich vlály svým vlasem,

skřivánčí písně v dol proudily,

kohout kdes ve statku vykřikl časem.

Jak u nás sedlák šel za pluhem

brázdami v době té plodné,

jak u nás soudruh tu s soudruhem

na štacích loučil se v zemi své rodné...

Jak jinde, také tu děvčata

okouzlí jinochy smíchem,

jak jinde země tu prohřáta,

ptačí zpěv snoubí se s polí, luk tichem.

Obchodní města tu k nebi pnou

komíny továren, věže,

slyšet jich hymnu tak mohutnou,

život v nich víří tak silně a svěže.

To však jen povrch je vábivý,

klidný a mírový posud,

v podzemí duší všech děsivý

tajemně pracuje zlověstný Osud.

Změní se scéna ta poetů,

hřbitovy nové v ní vzrostou –

zahučí děla zas v odvetu,

přehluší skřivánků píseň tu prostou...