Jarní duetto.

Oschla jsi již, lícho moje,

stvrdlá kyne pluhu prsť –

nuže tecte s čela znoje

na zrno, jímž metá hrsť.

Aby vzešlo, liják potu,

při němž v hrdle tichne zpěv,

musí tepen za klokotu

vzbudit staré země krev.

– Vidím tě s výše, kamž tryskám střelou,

vidím tě, oráči, vidím tvůj znoj.

Od věků chodíš tak brázdou stmělou,

kalený pluh tvoje jediná zbroj.

A přec jím vítězíš ve válce žití

líp nežli mečem, jejžto krev třísní.

Čím proti němu jsou živlové lítí?

Proto se dívám, proto ti zpívám

ku práci jásavou písní. –

Hlouběj’, pluhu, z mojich pěstí

ryj se v brázdu! Ryješ chléb!

Nechvěj se, že to tam chřestí...

Jsou to kosti, starý střep...

Hloub, jen hloub! – Ty nechceš vzdorem?

Půjde to, jen zkus to, zkus!

Ne. – Aj rozumíš mi skorem,

žes’ tu vyryl zlata kus.

– Zapadlá sláva, bronzové zdoby

zpod pluhu blýskají u nohou tvých,

k životu znova otvíráš hroby,

duchové dědů tvých vstávají z nich.

Dám jim svá křídla, ať vytrysknou vzhůru,

kde starý Perun své zapomněl blesky.

,Dej nám je,‘ řeknou, ,na cizáckou stvůru...‘

a již to lítá, a již to kmitá,

vítězný starý duch český.

Líbám tě, ty starý střepe.

jenž jsi choval dědů prach.

Nenadarmo ze tmy slepé

pluh tě vyryl v jitřní nach.

Již to vím, co’s ještě skrýval

v dutině své po sta let:

vzdor a sílu, odpor – příval,

jenž teď val se znovu v svět.

– Nastav mi čelo, oráči reku,

nového slunce ti přináším svit,

pozdravy slavné nového věku,

jež svými křídly jsem u nebe chyt’:

Jak pluhu ocel též ocel jest čela,

v myšlénce ceny své vzdorně jen křísni.

Vyletí jiskra, vzplane vlasť celá...

Proto se dívám, proto ti zpívám

ku práci jásavou písní. –