Jarní epištola básníku pessimistovi.

Když všecko kvete, plá a září,

je krásný život, aspoň teď!

Ty zasmušilý samotáři,

vím, jakou dáš mi odpověď.

Ty řekneš maska! Vše to maska

i říza květin, clony par,

jas v tmu, v nenávist padá láska

a všecko schvátí smrt a zmar.

Máš pravdu ovšem hledě v dálku,

to konec písně bývá již,

máj v děsnou všech proti všem válku

je ironií nanejvýš.

A přece těší aspoň chvíli

zřít první zeleň, hmyzu chvat,

jak zastaví se motýl bílý

tam u vody, tam u poupat.

A přece těší aspoň mžikem

zřít stuhy dívčích kloboučků,

v křik a smích dětí nad trávníkem

tu míčů let, tam obloučků.

A přece těší v stínu stromů,

které se květy shýbají,

dva milence zřít, cestou domů

jak důvěrně se líbají.

Ty chvilky blaha, byť i malé,

ty světlé body v nočních tmách

spoj v slunce lásky neskonalé,

ať duše jimi zaplá v nach!

Nechť lichotí juž třeba muži

si trhat pravdy hořký blín,

z chvil šťastných spleť si řetěz z růží

a uškrť jím svůj temný spleen.