JARNÍ FEUILLETON.

Ven za města bránu

od svých žurnálův a knih

vyšel jsem v šíř lánů,

z jara, zasmušen a tich.

Strání bok byl holý,

pokryt souší loňských trav,

z procitlých však rolí

(milencům všem na pozdrav)

skřivan stoupal vzhůru,

jak by andílek jej táh

za pavoučí šňůru

skrytý v modrých výšinách.

Zachvěl jsem se sladce,

bylo mně, ach, divně tak,

jako při pohádce

zíral na mne dívek zrak.

To tak gymnasista,

jenž si hledá první rým,

když ho láska čistá

spila vínem lahodným.

Kráčel jsem tak v touze

jak hoch v slastném neklidu,

ženy jenž zná pouze

ze snů, z veršů v Ovidu...

Když se počlo šeřit

a mha padla v kyprý lán,

tu jsem nechtěl věřit,

jarní sen že dozpíván!