Jarní hallucinace.

Jsem v parku... Hudba víří,

a růží dech se šíří;

v přívalu pánů dam,

rád promenady mám.

Níž město beze hnutí

spí v měkkých tonech žluti,

a zeleň odevšad

svůj vrhá stín a chlad.

Hle, lehký list se třese

se snětí v tichém plese,

a motýl modravý

se snáší do trávy.

Ta stromů zeleň svěží

a šedý basin v mřeží,

trysk vod, jenž bije v sluch,

vše v jasný vtkáno vzduch.

Jdeš sám... Cos šlehne hrudí,

dny ztracené se budí,

na známých krajů řad

si počneš vzpomínat.

A jak by láska stará

se rozpomněla z jara,

prst lehký klepe v ráz

na rámě naše zas.

Však to se nám jen zdálo...

Co zbylo? Málo, málo.

To vzpomínky mdlý dech

vál kolem na křídlech...