JARNÍ HLAS OSVOBOZENÉ ZEMĚ

Zem do daleka, do šíra

tak dí mi: dnes nejsi zajatec,

ty chycený pták a já tvá klec.

Svět celý se ti otvírá.

A ptám se: Jsi moje? Jsi moje?

Jsi moje, mnou osvobozená?

Jsem z krve a z boje

tvá znovuzrozená.

Hle, zraněna rádly tisíci

zem kouří se lehkým oparem,

vod stříbrem jak prošedává,

v ní mladá je zeleň svítící,

jasnými touhami kypící.

Jak umdlena chví se pod jarem,

jak v probuzení volá

a smějíc se ozvěnami

a plačíc zas jimi zpola

se člověku odevzdává:

Vám patřím, mužům drsným, vám, zástupy žen

a dětí, kde z obydlí nesčetných komínů

kouř lehá větrem odplížen

kams v polí nesmírnou rovinu.

A v okna se dívám do dvorů,

znám, cvakne-li, každou závoru,

ať večer, z rána, ať k poledni,

kdo umřel, kdo ženil se, odešel v svět,

vše shodno, vše shodno můj na počet

s tím počtem, jenž bude můj poslední.

Jsem matkou vás všechněch ze vsí i měst.

Všech životy musím stejně nést.

A koho jsem zplodila, za ruku beru,

v rozkvetlá zavádím údolí,

zelenou loukou, jež rosu pila

pomalým svahem z rána k šeru,

abych vás všecky uložila

kde ticho, kde už to nebolí.

Vás, tiché vsi, samoty,

vás, paláce, chrámy, vás, špelunky bídy a nuzoty,

továrny, ústředí obchodní, bursy přeplněné

a ulice, náměstí, lidmi rozhemžené,

vás vlaky bez konce, tah s vléčnými loděmi,

vás, vrcholy hor, vás, doly v podzemí,

vás u stavů rachotících postavy po Bohu teskné,

jichž člunek tisíce tisíckrát zaúpěv bleskne,

vás, všecka srdce, šťastná i nešťastná, kdož tu bydlí,

a hledá si místo a teplo pod mými křídly,

vás všecky nazývám dětmi svými,

z vás pro každého své chystám všecko, co mám,

a třebas jen okamžiky vykoupenými.

Snad stanu se někomu macechou,

svých dětí snad nepoznám,

ač tuláky, bohatce pod střechou

zvu stejně k hostinám.

To nebudu já, však podvodný tah,

mráz na cestách, sníh na horách,

krb ledový, studny vyschlé do dna,

to bude lidské neštěstí:

nemoci srdcím nalézti

znamení božích lásek hodná.