Jarní idylla. (I.)

První zeleň jara! První jara květ!

Vzduch je opojivý, širší, větší svět!

V zimníku svém zapjatém

pravíš s něhy záchvatem:

Vzkříšení chci! Novou víru! Nový vzmach a vzlet!

První zeleň jara! Lehko poutníku.

V srdci tvém ti zvoní verše básníků;

jejich touhy, jejich sny

smějící se do vesny – –

Cítíš jejich bol a rozkoš, jejich tragiku!

Z Vrchlického citát šeptá jarní van.

Pamatuješ? Matěj Louda ze Chlumčan

nesl prapor, v očích jas,

s heslem „vincit veritas“ –

Na koncil nes’ v Basileji prapor nezlekán.

V Norimberku lidí všude jako much!

Kacíři! S tím heslem! Jaký šum a vzruch!

Norimberští občané

praví: tohle ne a ne!

Ale Matěj Louda hledí jako bůh.

„Zachmuřil tu náhle Prokop bledou líc,

v souhlas jemu kynul Tluksa z Buřenic.

Šeptem pravil, Matěji,

stoč ten prapor raději.

Nelze dosud světu hlásat pravdu z plných plic.“

Zázrak slova básníkova: umřít nedává –

První zeleň, první květy, první únava.

Pane Tlukso z Buřenic,

přes věky ti jdeme vstříc,

tvoje kosti tlí už dávno, tvoje slovo zůstává.