Jarní idylla. (II.)

Třeba někdo tupě ležel, přec se rozkývne,

třeba někdo byl už mrtev, časem obživne.

Jara van a jara květ

začíná ho opíjet,

myšlenky ho napadají blouznivé a podivné!

Rozhlédne se: zrak, dřív zhaslý, plane do šíra.

Hledí, vidí, vidí, soudí; mocí potírá

zákeřný a krutý stín,

zákeřný a bídný čin – –

Do daleka rozpřáhne se, v dál svou náruč rozvírá.

Do mrákot chce, do temnoty vnésti světlo dne,

slovo mužné chce a rázné, slovo rozhodné.

Chtěl by..., ale náhle ztich’,

pohledů jej varovných,

pohledů jej kárajících na sta náhle probodne.

Zachmuří tu náhle Prokop svoji bledou líc,

v souhlas jemu plný kyne Tluksa z Buřenic.

Šeptem praví: „Matěji,

stoč ten prapor raději,

nelze dosud světu hlásat pravdu z plných plic!“

Jarní zeleň, jarní slunce! Vše je naopak.

Matěj stočí zkrotle prapor, Matěj sklopí zrak.

Šeptem praví: Je to osud!

Byl bych chtěl, a nelze dosud!

Matěj hledí zamyšleně, hledí do oblak.

Časem prapor stočený se z ruky vysmekne,

Časem ten, kdo neznal bázně, přec se zalekne.

Démanty čas mění v štěrk.

Uklidní se Norimberk.

Slovo, jež se mohlo říci, slovo to se neřekne.