Jarní. (II.)

Potkala jsem v kraji děcko

zlatovlasé, roztomilé,

na kadeřích stopy sněhu –

v ručce mělo květy bílé.

Nad ním v modru skřivan jásal,

slunce drahokamem plálo,

pozlatilo luhy, háje,

pozlatilo – zulíbalo.

Smavé děcko krajem spěje,

se svým ptákem v závod zpívá,

mroucí vločky v perly mění,

jak se na ně pozadívá.

Stopy jeho bělají se

vonným sněhem, plným žití...

Vždyť to samo zářné jaro –

sněženky – to jeho kvítí.