JARNÍ (II Poklid ždám, však ne ten věčný,)

Poklid ždám, však ne ten věčný,

který z tiché Lethy pijí;

duše má se noří v půvab,

jara svatou v harmonii.

Co tu sadem lístků klíčí,

každý pučí v kvítka mladá

a všem svítí jedno slunce,

všechněm stejná rosa padá.

Volně jako pěnkavička

zazpívá si skřivan v poli,

jako mistr písní, slavík,

svou též vrabčík zašveholí.

Začnou na čas pod hvězdami;

když je ráno zase vzbudí,

každému již kyne klásek –

není žádný, žádný chudý.

Ze praménku rovným právem

napijí se vody čisté

a pak začnou jedním chórem

ptáci, věční komunisté.