Jarní intermezzo.

Hle, roztál sníh a roztál led,

svit slunce plá, jenž v mraku zbled,

a v doly závoj mlhy kles,

jenž na mne chlad a smutek nes.

Já dlouho – dlouho tvrdě spal,

až jara dech mne vylíbal,

a tepla, vánku šepty jaré

mně z listů kouzlí báje staré. –

Však nechci plesat šťasten sám,

já ze skal ozvuk vyvolám

a vábit budu ptactva zpěvy

bujaré mládce, sličné děvy.

Já z listů svěžích, zlatých květů

své mocné věnce máji spletu

a svatý stín a prochlad dám.

Já řečí dumnou mluvit znám;

až křídlem kraj zastíní šero,

já ze skal budu bájí stero

vyprávět v luzích květinám.

Až klesne slunko, umře den,

a s nebe sstoupí tichý sen

a měsíční kol vzejde klid: –

tu nad zelení, květy, mechy,

se rozševelí moje vzdechy,

tu budu já nad světem bdít.

Čím ozdobit my jaro máme?

My mrtvým se jen zelenáme,

jichž popel chladná kryje zem – –

Však až se duchů čas přiblíží,

my budem nad hroby a kříži

tajemně kývat hřbitovem...