Jarní jitro.

Šat andělů se míhá v svěžím vzduchu!

Po noci rosné perly v trávě zbyly,

strom pod květem svou těžkou hlavu chýlí

a mladé osení kol v jednom ruchu.

Jak zvony v dálce cosi zní mu v uchu.

Jak azur hluboký! mníš, každou chvíli

že otvírá se! skřivan, jenž v něm kvílí,

se tratí v něm! Teď mluví duch jen k duchu.

Kmet v šatě svátečním se blíží polem;

svůj klobouk smek’, skráň jeho sněhobílá

jak hloh, jenž rozkvet’ podél cesty kolem.

Ó květe šedin! květe hlohu! z vás

báj žití celá zas mne oslovila,

jsem dítě, doufám, spínám ruce zas!