JARNÍ KVĚTY.

Parno, parno. Květe bílý,

jenž’s chtěl z puku dál a dál,

že, než první den se schýlí,

zemdlíš, klesneš beze síly,

toho jsi se nenadál.

Klidně, sladce, pod obalem

snil jsi o svém životě –

ale vím, co v ruchu stálém

nadějí a touhy palem

z kolébky tvé hnalo tě.

Prolomil jsi, pravdy chtivý,

z jara náhle štít svých pout:

ponořit se v světa divy

a sám také žádostivý

vůni svou mu vedychnout’.

Chtěl jsi žít – a hle, den krátký

již ti „co je život“ děl,

a dnes marně svými plátky

choulíš se a toužíš zpátky

v obal, kde jsi šťastný dlel. –

Prsou našich dražší city!

Rašíte jak tento květ:

snem i touhou porozvity

jdete na svět, ve hrob skrytý –

ó, že nelze v prsa zpět!