JARNÍ METAMORFOSA.

Na bílou květinu, jež letos právě vzkvetla,

co bílý výtvor-zázrak světlého božstva země,

dívám se, dívám... Něha zpívá ve mně,

v očích hra plno obdivného světla...

Jak jasná, čistá! Celá z lásky stkaná

svou něžnou slabostí, svou šťastnou slzou z rosy,

tak sladce na milost i na nemilost vzdaná

jen tím svým světlem, tou svou vůní prosí...

Polibek zlatý Slunce, Boha Žití,

jejž vtisknul zemi v jarním zasnoubení,

to celé mysterium milostného dění,

hymnus i povzdech, slast i trýzeň bytí,

tvořivý touhy vznět i trpnost odevzdání,

slzící světla plání, smavé rozelkání,

to vše v těch cudně štíhlých, jemných tvarech svítí,

to vše v těch hebkých, světlých barvách chvěje se a nítí,

to vše v té jemné, nestihlé vůni voní,

tajemství svoje z bytosti své roní.

Dívám se, dívám... v snění, zaníceně,

a, hle, v můj zrak se teď i z květu dívá

mladičká bytost, světlá, útlá, nyvá,

tak podobná i dítěti i ženě.

Ten stvol tak štíhlý, svěží, zelený,

není to stepilý a křehký, a přec náhlý, vzrůst,

jenž dívku šestnáctiletou si dolů naklání,

že stojí se svislými, křehoučkými svými rameny

tak něžně bezradně a špulí červeň úst

své světlé hlavy, jak ta květina zde korunní své listy,

stíníc tak pod ramínky svými sladký vděk

svých malých, oblých prsíček,

co krátce jemně tak a přerušovaně,

tak zticha,

tak lehce dýchá –

zjev sněžně světlý tak, tak zemsky milostný i andělsky tak čistý,

jak čistě barevná a světlá žena-anděl obrazu praerafaelisty!

Jak by teď na špičky lakových střevíčků

se jemně zvedala,

jako by, zvrátivši teď něžnou hlavičku,

s hebkou a bílou lící

svá vonná ústa s něhou milující

mi chvějně podala:

V důvěrném porozumění, s úsměvem vzníceným

tu lehkou bytost pozvedám teď k tváři, ústům svým.

A je mi, jako tělo dívčí bych,

v obalu šatů bílých, zelených,

v náruč svých loktů bral;

jako bych vděků jejích jarně tajemných

se obruby s pietou dotýkal,

a přesto, že jen jemně a jen obruby, přec jako bych

v té vůni, dotyku bytosti té duši celou,

mladou a rozechvělou,

do sebe vdých’,

jak svátost v bytost svoji přijímal,

oh, jako bych,

– a těžko říc, zda milost to neb hřích –

přírodní duše z jara v sebe dýchal nejkouzelnější pel,

jako bych z Přírody bezedné číše,

u sladce-bolném srdce svíjení,

tantalské kletby Věčna-Míjení

hořící víno, krev to Dionýsa,

v závrati nekonečné upíjel!