JARNÍ MODLITBA.

Zas bude jaro! – nová, silná víra

v mém srdci bláhovém se ozývá,

zas jeho rány naděj uzavírá

a růžemi jich bolest zakrývá...

Kdo se to náhle dotkl mého čela,

že roj snů vábivých tam zašuměl;

proč pod hrudí mi touha vypučela

dřív, než jsem tušil, než jsem rozuměl?...

Stanula u mne světlá bytost ženy,

přišel můj osud mimo nadání:

do sítě lásky pták jsem polapený,

však peruť má se vazbám nebrání.

Do očí patřím líbezných a věrných

jak do slunce ta zasněžená zem –

vím, budou hvězdami v mých nocech černých,

a sladce usnu pod jich paprskem!

Ó, zjeve krásný, kdo mi poslal tebe

dřív, než té zemi, kterou kryje sníh,

dřív, než těm nivám, které sever zebe

a od nichž ještě daleko jest jih?...

Ó, vesno, o které jsem léta sníval,

proč přicházíš v mou náruč nehostnou?

Zda proto, abych první tady zpíval

Za zimy druhých – píseň radostnou?...

Jsem vyvolen, bych jásal nade světem

jak za dnů března první skřivánek;

bych v srdce ubohých a chudých květem

rozhodil zvonky jarních zpěvánek?...

Ó, Bože můj, jak rád bych trochu štěstí

chtěl vyprositi také pro jiné;

jak rád bych utěšil je družnou zvěstí,

že také u nich naděj nezhyne!

Usměj se, jaro, na tu zmrzlou zemi,

usměj se, lásko, na ty nejchudší,

nechať tam kvítek mezi závějemi,

nechať tu v hoři radost vypučí!

Vždyť i z těch duší, které zima kryje,

zatouží po vás citů samota,

vždyť bez jara tu není poesie

a bez lásky tu není života!