JARNÍ MOTIV.

Já, země, tobě nezávidím,

ty květy, které všady vidím,

má duše tobě rovna v jaře

má písní dost.

A jak tvé luhy dřímou v páře,

půl hebký stín, půl zlatá záře,

tak na mne z daleka se dívá

má minulost.

Jak plný květů strom tvůj kývá,

den za dnem nechám ať jen splývá,

já klidně mohu v lepší žití

si klenout most,

a milovat a žít a sníti,

vždy z plných rtů i číší píti;

kdo strojí hod – co mně je potom?

já pouze host!