JARNÍ MOTIVY. (II.)

Utkalo jaro zemi šat,

rouška to na div jemná;

zrobil ji spěch a let a chvat,

vždyť nechce strom ni keř juž spat,

nebe slét’ úsměv v temna.

Pupenů mladých stromů sněť,

perel jak šňůra plna,

nad nimi jásá ptačí svět,

rozpučí, věz, co nevidět,

pod ledem jako vlna.

Tamo juž lístků něžná směs

v krajku se luznou splítá,

chumáče kvítků, třásní kdes,

kočiček bílých shon a ples,

všecko se líbá, vítá.

Čarovnou tráva měkkou nit

po louce vine, luhu,

vyláká po ní v slunný třpyt

zářivých barev smavý třpyt

v rozkošnou květů duhu.

Violka nízkým pod keřem

vyhlíží s podléštkami,

sasanky, lesa hvězdný lem,

petrklíč zlatý – kudy jdem’,

všude to jaro s námi.

Vejdi i v srdce, vejdi tam,

jara ty kouzlo vroucí,

třeba v něm jeden květ juž sám,

jediné písně ozvuk, klam –

zbuď je, to srdce mroucí!