JARNÍ MOTIVY. (III.)

Vltava vln šumným plesem

vyrvala se z ledu pout,

bujně valí je a hučí,

skalou, lesem, městem zvučí,

že jde jaro k nám.

V sady zeleň život vdechla,

hyacintů záhon pln,

jen ty stromy ještě v spaní,

nechtí květům věřit ani,

že jde jaro k nám.

Však juž kos jim povídá to,

usedá ve větví houšt,

zpívá, jásá, touží, volá,

nikdo zpěvu neodolá,

že jde jaro k nám.

Strom až v nitru všecek chví se,

rozpučí snad zítra, dnes,

vždyť ta čarná píseň jara

třeba věčně, věčně stará

nese radost nám.

Chodci maně zastaví se,

hledí v holých větví směs,

kos kde zpívá, kos kde jásá,

zobáčkem svým zlatým hlásá,

že jde jaro k nám.

Není krasší melodie

nad té první snivý taj,

vždyť v ní dřímá kouzlo světa,

ráje sen jí k zemi slétá –

nese jaro nám.

Stokrát v žití kdybys vítal

vesny příchod v písni té,

zas tě po ní touha schvátí,

všechno vítá, všechno zlatí...

Přijď, ó jaro, přijď!

Chvátáš – radost po žalosti,

po noci jak strastné den,

tajíš pocel lásky vřelý,

touží po něm vesmír celý.

Přijď juž, jaro, přijď!