Jarní naděje.

Oknem jaro nakukuje

do našeho přístěnku,

a má hlava tká a snuje

pěknou jarní myšlenku;

srdce tluče, oko plane,

a z té mysli utýrané

vytrácí se po letech

žal a vzdech.

Vesna kolem tudy kráčí

rekyně jak vítězná,

a po našich oknech stáčí

tvář se její líbezná;

usmívá se, kyne rukou,

bolesť naše prchá s mukou,

jistě blaho do duše

přikluše.

Přiklusalo, přiletělo

jako ptáček z jihu zas,

hrdélko se písní chvělo

jak to mladé srdce v nás;

houstnou olše, řehcí koně,

roste naděj’ a my s ní

blaženi.

Přišel tuhý mrazík ráno,

utratil květ v zahradě,

nebe deštěm uplakáno,

pusto v háji, na sadě;

hyne kvítek, ráno svěží,

na něm zmrzlý ptáček leží –

v očích místo naděje

krůpěje...