JARNÍ NÁLADA.

Les dýchal z hluboka, ve výši ptáci pěli,

v modravý závoj mlh se nořil obzor celý

a v úlech ozvaly se včely na sadě...

Po luzích zelených chudobky rozesety,

z pupenců na stromech se draly první květy

a celý kraj se smál v májové náladě.

V rozmarném hovoru jsme přišli na kraj lesa,

kde výhled v šíř i dál. Tam k vísce cesta klesá,

by znovu zvedla se a stoupala zas výš,

zde čilý potůček se středem polí vine,

tam obraz nevkusný pod větve přibit stinné

a na křižovatce se černá starý kříž.

Však čím mi krajina i všechna kouzla její?

Já ve tvář Vaši zřel, jak řasy se Vám chvějí

a oči hluboké jak zlatí slunce jas,

když rukou cloníc zrak jste v dál jej upírala

a v lesy modravé se duší zatoulala,

jichž obrys nejasný se na obzoru třás.

Být tehdy malířem! Jsem, věřte, pessimista,

leč rozzářený zrak, tvář Vaše, něhou čistá,

mne přesvědčily v ráz, že přec je rozkoš žít.

A já jsem zatoužil Váš pohled namalovat,

jej v deník veršů svých jak vonnou růži schovat

a jako talisman jej stále s sebou mít.