JARNÍ NEDĚLE.

Ráno je, a vítr svěží

chladným dechem s pole běží,

zbouzí lesy v šum;

všecka země skví se v rose,

jedva slunko vyhouplo se

nad zamlžený chlum...

Koroptev si tíkla v luhu – –

perlatou je vidět duhu

na osině trav;

červánků plam na východě

v rybníka se rozlil vodě

jako zlatohlav!

Jitřenka juž kvapem hasne,

z bílé páry nebe jasné

modře svítí ven,

všade cítit po vůkoli

hlinovatou vláhu rolí –

bude krásný den...

Mír a ticho vzduchem pluje.

Div to! nikdo nepracuje

v širém lánu dnes!

Prázdno, kam se oko dívá,

jako v snění odpočívá

role, sad i ves...

Po cestách kol nehlomozí

ani pluhy, ani vozy,

mlýn dnes nemele...

Za to v dálce zvony znějí

hlasněji a líbezněji –

je dnes neděle!

Znějí plně, slavným ruchem,

velebně se nese vzduchem

každý jejich ráz...

V daleké až zvoní kraje

z malé vsi, jež ukryta je

v tmavých lesů hráz.

A jak v jitřním tichu bijí

a vítěznou melodií

zvučí dokola:

ze samot i po dědině

pantáty a hospodyně

hlas jich vyvolá!

V poli časnou dobou ranní

po pěšinách venkovani

do kostela jdou;

skřivan vylét’ z teplé skrýše

a je pozdravuje s výše

něžnou písní svou...

Krajina, jež pusta byla,

najednou se oživila,

v roli stal se div:

svěží barvy dívčích šatů

houpají se v pestrém chvatu

nad zelenem niv.

Panenky to – na mou duši! –

Bože, jak jim pěkně sluší

malebný jich šat!

Každá v rukou knížky nese

a jen cestou zamihne se,

nechtíc zameškat...

K jedinému všechny cíli

od domovských krbů pílí

z dálky přes pole,

a ten cíl juž vidět zblízka

nad lesy, kde zlatem blýská

kříž a kupole!

Umlklo již zvonů znění,

času není ku prodlení –

dívky zašly v háj...

Pouze jedna z jejich řadu

zpozdila se chvíli vzadu –

líbezná, jak máj!

Prostovlasá, v chudém kroji

na pokraji lesa stojí,

zapomněvši spěch;

do šípkových keřů sahá – –

v tom jí zavzněl výkřik blaha

na úsměvných rtech!

Jarní vůně, jak se hnula,

od země k ní zadychnula

houští rozpletlou...

A panenka bez okrasy –

fialku z ní utrhla si

prvně vykvetlou!