Jarní noc.

Vždy prostovlasá jde, jak kráčí dívky mladé

pro květy do lesů na svatební svůj hod,

na bledý amarant svou lehkou nohu klade

a shýbá jeho stvol nad kamenitý brod,

kde v skrytu lekníny se snivě noří z vod.

Tak jednotvárný zvuk tou němou tiší táhne,

jak by kdos volal vás, jenž stejně s vámi práhne;

kol luny stříbrné mha nadechnuta vře,

a tklivou náladou zrak chodce v slzách vláhne.

Tou dobou básníkům se chorým lehčej’ mře.