JARNÍ NOC.

Večere, klidný večere,

kdo by tě neměl rád?

Jak děvče najednou přibíháš

s úsměvem ze zahrad –

vidím tě, z tebe vše miluji,

ač stíny ke všemu přilnuly,

vše je tak jasné – co prožijem’,

stejně jak věci, jež minuly...

večere, klidný večere!

Mračna, vy vojska bez hlesu,

za čím tak letíte?

Mé srdce je pro váš let hladovo,

vy o tom nevíte –

hladoví pro vás i nitro mé,

vaši hru smělou vám závidí,

moci se taky dát unášet,

bez cíle, bez vášně, bez lidí –

mračna, vy vojska bez hlesu!

Měsíci, hvězdy pobledlé,

co že se smějete?

V touze že komicky vypadá

člověk snad chvíle té?

Nevidím svět, kopec ohromný,

jediný Olymp ční z prostoru –

proč že by brouk nemoh’ dolézti

po něm až pod vás tam nahoru,

měsíci, hvězdy pobledlé?

Noci, ty noci hluboká,

bezedná, záhadná –

tebou se duch můj propadá

v bezsvětí, do prázdna,

tebou však duše má letí výš

nad témě nejvyšších v světě hor,

tam ve svém propuká šílenství

a padá k zemi jak meteor –

noci – ty noci – hluboká!