JARNÍ NOC.

Ostrý vánek zahnal v dálku temnou chmůru.

Hvězdy tryskly, všichni ptáci byli vzhůru:

jeden tiká v trávě, druhý na jabloni,

v samé zvonky květů perly svoje roní.

V malé chatce malým oknem světlo kmitá,

opozděná můra bílá kolem lítá,

přihlédnu blíž, okno z kořen, s tenkou svíčkou,

a v něm stojí mladá dívka nad rakvičkou.

Bledé dítě plavovlasé, šestnáct roků,

za sestru či za bratříčka slza v oku

velká chví se a na bílé ruce padá –

jaký smutek asi nese svěží, mladá!

V svaté úctě nad tím děckem šel jsem kolem,

stejně zchvácen mírem dětským, dívčím bolem;

cítil jsem, co vykoupení i bol ztráty,

dívčí nevinnost a smrt že stejně svaty.