JARNÍ OSEV.

Jde otec s hochem. Tichý, letní večer.

Jdou kolem parku, odkud duní hudba,

zní výskavý smích, hlučné hovoření

žen nastrojených, vyfintěných dětí

a dvorných mužů. Slavnost jakás asi,

jak ti, kdož sluní v pozemském se štěstí,

je pořádávají. A ti dva hledí

na pestrý rej.

Hoch s hněvnou zvědavostí

a otec očima, z nichž bída žití

vypila světlo. V továrně den skončen,

hoch naproti mu přišel. Stojí chvíli.

A otec myslí, jak je pěkně v světě,

kam osud přístup nedovolil jemu

a míní, že by roky žít moh z toho,

co slavnost tahle dnes ty pány stojí,

a dlouhé roky. Nereptá, je ubit,

a cítí, že je to tak samozřejmé.

Hoch dívá se, jak pěkně vystrojeny

jsou děti tyto. Vidí v stáncích jídla,

jichž jmena nezná ani. Vidí dámy

a pány, všichni zdraví tak a svěží –

jen letmo hledne na sešlého otce

a vzteklá zuřivost mu prochví duší

a zpění krev.

V té krvi zůstane mu

pro příští čas a pro životní zápas...