Jarní otázky.

Hvozd omladnul, hloh přizdobil se květem,

luh v zářivý se oděl zlatohlav,

div krásy tajemný šel dálným světem

a písně zněly z šumných stromů hlav;

tu k jabloni jsem přišel v širém poli –

květ záhy strh’ jí větrů bouřný chvat –

já ptal se jí: „Rci, srdce-li tě bolí,

že zbytky květů máš jen u svých pat?

viď, stýskáš si?...“ A jabloň pověděla:

„Jsem šťastna přec, já vesnu svou už měla.“

A zamyšlen dál kráčím po úvoze,

kde jarním bleskem rozpoltěn stál buk,

hrom bujnou hlavu položil mu k noze,

leč posud žil, a drobných pěnkav zvuk

jak rosné kapky na vše padal kolem

a zpěvně oživoval starý kmen;

ty hnízdo měly na snětu teď holém,

leč než strom kles’, už vyvedly se ven...

Zda jaro měl? – V tom větve zašuměly:

„Ó, šťasten byl, my s ním své jaro měly.“

A k růži v sadě touhy spěch mě lákal;

kde vonný květ? Ten tam byl jeho pel,

jen šedý koník po lupenech skákal,

prach setřásaje lesklých se křídel.

Ó žel, tak záhy krása opadala,

trs, bujný dřív, všech pozbyl něh a vnad;

dnes ještě linduška v něm klidně spala

a zítra za skrýš zvolí si jej had...

Toť jaro tvé! A slzíc růže děla:

„Jsem šťastnou přec, já vesnu svou už měla.“

A za lesy až ke vsi šel jsem hbitě,

bych u posledních zastavil se chat,

tam žebravé jsem v pláči našel dítě,

a divný stesk mi rázem v duši pad’...

Proč stýskáš si: „Ach, nožičky mě bolí,

a z domu poslali mě do všech míst,

co vidíte jich tady po okolí,

bych chleba žebrala; mám hlad, chci jíst...“

Ó, Bože můj! jak bojácně se chvěla –

ta ubohá, zda jaro své už měla?

Ó ne, ó ne! A bude-li as míti

zjev dítka útloučký svůj blaha čas,

v němž rosy klenotem se zdobí kvítí,

luh křovinou a rybník vlákny řas?

Zda někdy v jiné vesny době vroucí

keř ňader vyžene jí do poupat?

Zda jaro dá jí láska všemohoucí,

či bez těch čarných chvil má zhynout snad?

Zda vzdechne si: „ Pryč, mračné stíny s čela,

ne chleba sic, leč jaro své jsem měla!“ –