JARNÍ PÍSEŇ SFINGY.

Ve starém parku, v nových listů změti,

co vše kol slunce probouzelo z rovů,

jak van a sněť se jejího tkly kovu,

slyš, stará sfinga takto počla pěti:

„V klín přírody se dívám po staletí,

zřím zemi kvést a truchlit zas jak vdovu,

ó, kolikátý máj to kolem letí!

a ves ten ruch je hádanka mi znovu.

Nač novou cetkou starou halit Bídu?

Nač květ a listí, nové písně kosa?

Vše marno, vím. Leč v posupném mém klidu

cos přec mě jímá, rozechvívá, rmoutí.

Oh, oči, oči moci uzamknouti!“

A přes tvář cos jí steklo. Slzy? Rosa?