JARNÍ PÍSNĚ FEUILLETONISTOVY (2)

Teď rozhodl jsem se tedy pevně – neustupně –

je jasno – půjdu na procházku!

A vezmu si s sebou Dunajka, dle předpisu

však s košíkem a na provázku –

„Anna!“

Jen abych se nezastudil! Snad dva kabáty

mně stačí – pod ně lehkou kajdu –

a počkejme – vezmu flanelový obvinek,

jen kde jej honemhonem najdu –

„Anna!“

Chlad jarní, jak známo, má tak mnohou nebezpeč –

a límec náš je trochu krátký –

nu pomůžem sobě, dáme si jej do výše

a na krk hedvábné dva šátky –

„Anna!“

A z jarního vzduchu, než mu člověk uvykne,

prý obyčejně nohy bolí,

radš trochu je dříve namažeme kořalkou

a dáme do ní trochu soli –

„Anna!

To koukáte! – ano, já teď věru půjdu ven,

je jaro, patnáct prý je v stínu –

Vy zatím tu celé jedno okno odevřte,

a na celičkou půlhodinu –

rozumíte, Anna!“