Jarní podvečer v Římě

Jde hudba jara vonným podvečerem,

jak chodívala kdysi v Nové Říši.

Duch Caracallův kvílí ze svých therem,

a mrtví z katakomb ho slyší ve své skrýši.

V ohnivých barvách září římský barok.

Moderní Quiriti v svých osteriích pijí,

a v zracích troufalý jim hárá nárok

na dávnou slávu starých imperií.

Hlas vlčice, jež kojila je kdysi,

zní od Albana z pustých strání horských.

V dialog mramorů na foru sten svůj mísí

pahýly sloupů korintských a dorských.

Vlaštovky vzduchem rýsují své křivky,

též první netopýr vzlét ve své zamlklosti.

Madonna Venuše zve mladíky a dívky

do loubí myrtových k májové pobožnosti.

V ulicích úzkých zmírá přísvit žlutý,

stín Beatrice Cenci bledý vchází

do zahrad paláců, kde v soumrak nadechnuty

mandloně kvetou mezi zimostrázy.

Van větru mořského vlá od západní strany,

jdou krásné ženy z cizích vyslanectví.

Zapadá slunce. Stranou pod platany

Childe Harold bloudí zasněný v sny dětství.

Přes cypřišové stromy západ lomí

vějíře světel krásy nevystihlé.

Římanky kráčí kol. Jak cypřišové stromy

jsou pěkně rostlé, černé a tak štíhlé.