JARNÍ POHÁDKA.

LUKA jsou pestrá květnými stvoly,

včely se rojí kol květných suků,

skřivánčí píseň hlaholí poli, –

podej mi ruku!

Je mi zas jednou v duši tak volno,

jak žal by nebyl v tom světě širém,

vše, co kdy trpko a co kdy bolno,

vyznívá smírem.

Slyšíš ten vítr v korunách stromů?

tak nám kdys šuměl pohádky svoje;

však ty je poznáváš, ač dávno tomu,

viď, duše moje!

Co tenkrát pohádkou, stalo se skutkem

a my ji prožili plnou a celou,

tak ruku v ruce, radostí, smutkem

pravou a vřelou.

A teď, když dospěla k loučení chvíli,

ač trochu tesknoty v tom jejím zvuku,

viď, že ji doslechnem, jak jsme ji snili! –

Podej mi ruku.