Jarní pohřeb.

Kde jste, vy pěvci, jara miláčkové?

O, spějte sem, mé srdce umírá!

Přineste jaro s sebou na perutích –

nechť v něm se ono z světa ubírá.

Jarní slunečko vyhřeje mu hrobek,

ptáčkové budou jeho hrobníci,

větérek bude z listů rosu střásať –

aj kněz to rakev jeho kropící.

Místo kadidla mech voněti bude,

a plakať nad ním bílá oblaka;

má duše, sama smutná, osiřelá

nad ním i nad sebou se rozplaká.

A zvonky budou zvoniť umíráčkem,

modlitbu šeptať tichá lilije,

a měsíc místo mdlé pochodní záře

svůj stříbrolesk na cestu rozlije.

Tak pochovám je za májové noci

při roztouženém zpěvu slavíka,

svůj žal i radosť v jeden hrob s ním vložím –

neb tam jen srdce tíseň zaniká.