JARNÍ POLEDNE.

Šel hospodář s rukama sepiatýma po mezích podél lích,

ty černě tměly se, a mezi nimi v tenoučkých proužcích svítil sníh –

nad jeho hlavou obnaženou perlivě jásal skřivaní hlas,

po brázdách před ním tiše přeletoval a ocasem třás’ konipas.

Šel tiše hospodář. Země se otvírala, voněla pole jako čerstvý chléb.

Do dálky bez přestání byly černé lány,

všechny vzkypělé a všechny rozorány...

Jich neviděl a zpěvu neslyšel – byl jarní vůní zpit, sluneční září slep.

Voněla pole jako žitný rozlomený chléb,

tměla se nespočetným množstvím rádly zasazených ran,

jimiž se volně procházely zástupy černých vran,

a řady jiných přilétaly z dálky od lesů

a zapadaly jako zrní v brázdy bez hlesu...

Hospodář modlil se. – Do vět směstnaná slova,

jak děd i praděd činil, opakoval znova,

byť duchu byla vzdálená a cizí jazyku...

Hospodář modlil se otčenáš ze zvyku...

A neustále šel po mezích lány vpřed,

měl úsměv na tváři, v modlitbě chvěl se ret –

a neviděl a neslyšel – duch jeho bloudil v dálce kdes’,

šel stále po své mezi dál,

šel po ní jako chudý král,

šel po ní v divné extasi, jak lánů velekněz...

A věděl, sluncem volány, že klasy jistě vstanou

a zlatem zazvoní nad hroudou zbožňovanou,

že pole dá jim jíst, pít šedých mračen řad,

a léto požahy, až budou dozrávat...

Hospodář modlil se a polem šel, spokojen docela,

a slunce s výšky hřálo ho, a země voněla.