JARNÍ POSELSTVÍ.

Hřmí Rýn a skály, omývá,

a v marném ryku, stenu

dvou věží základ podrývá,

dvou věží v Gottliebenu.

A v chladu ještě, dlouhém šeře

se nese lehký jara svit,

a klepe na železné dvéře:

„Pojď, vězni, ven, chcem’ volni být!...“

Leč on jen hlavou zavrtí –

co on má z toho jara?

Kol něho spiata ve smrti

jen noc a zima stará.

Jak vůkol plaché zraky upne,

tak odvrátí je, smutný Jan –

a v žaláře zdi neprostupné

je český kacíř ukován.

Ty otevrou se jednou přec,

leč na jakou to cestu?!...

On neskloní však vzdornou plec

i v nejkrutějším trestu.

„Tys, Kriste, byl vždy moje síla,

ó nedopusť, bych v hanbě kles –

rád počet vydám svého díla,

až vstoupím k Tobě do nebes.

A byť mně smrtí hrozili,

zda nectně couvnout mohu?

Vždyť každý ze své mohyly,

v soud půjde k svému bohu!

Však co má vlast – ty moje Čechy!...

ó ty tak v dáli, dáli jsou,

že ani poslední mé vzdechy

k nim odtud cestu nenajdou!

A, jež jsem dříve listy psal,

ach, poslové ti bílí

jak slabí ptáčci znikli v dál

a nedoletí k cíli.

I k vám, vy druzi moji, hřímá

koncilu přísný, strašný vzkaz,

pod světovládnou mocí Říma

svůj v bázni ukláníte vaz.

Jen jednu známku mít bych chtěl,

zda dcerka moje drahá

se vznesla z ďábla osidel,

či chabě dosud váhá,

a přijímá vše s tupým klidem!...

Ó býti toho sobě jist,

že nad mým dobrým českým lidem

své moci nemá Antikrist!

Jen jeden paprsk jistoty

v té pochybnosti hnětu,

já chvím se, Kriste, jako ty,

jak’s klečel v Olivetu.

Však nikde ani jiskry jedné,

ó jaká tma a ticho kol,

a v samotářské jizbě ledné

mým druhem jenom stesk a bol!“

Noc dlouhá všecko pokrývá

a pne se na vše strany,

a ve hruď mistra nevlívá

lék spánku požehnaný.

Jen okovy ty děsné chrastí

v půlnoci černý, smutný klín,

a z daleka je slyšet třásti

se jako v hněvu dumný Rýn.

Tu jednou ráno strážný kmet

v ta místa vstoupil sirá

a v omládlý ten, jarní svět

okénko otevírá.

Jak svěží, měkký náhle svane

sem výdech obrovských těch hor,

a s výše východ září plane,

až hoří kolem stráň i bor.

Jak rozkypěl by celý Rýn

se žhavou lidskou krví!...

Již oblohy se vznítil týn,

šleh’ paprsk slunce prvý.

To nebes tvář se odekrývá.

Ó jaký ohně plam a žeh,

kdy zřítelnicí ohně dívá

se Boha tvář sem v plamenech.

Tak na Orebu v žhoucí keř

Bůh vstoupil nenadále,

a volal z něho: „Doufej, věř,

já budu s tebou stále.

Nás pouto mocné, svaté pojí

pro zemi tu i pro nebe.

Já dávám tobě sílu svoji –

kdo mocnější je nad tebe?!“

„Ó, Pane,“ křik Jan nadšeně

a vztyčil k nebi páže,

„já, kněz tvůj, půjdu blaženě,

když vůle tvá mi káže.

Sám sebe nyní v oběť dávám,

jak Ježíš sebe v oběť dal –

k Tobě se, soudci odvolávám,

bys při mou za svou vlastní vzal!“

Tu náhle – je to smyslu klam,

hlas jiného to světa?...

Hle, jakýs malý ptáček tam

na mříži okna slétá.

A čarovábnou luznou vlnou

tak něžně, smutněsladce pěl,

jak drobnou duši svoji plnou

by nadpozemské hudby měl.

Tak divně zvuk ten chvěl se, třás –

ó smutná písni, plesná –

a znělo to jak matky hlas

by hrobního pěl ze sna...

I zdálo se mu, náhle zdálo

– to drahé české zvuky jsou!...

a chvějné srdce Jana tálo

nadšenou, vroucí modlitbou.

I šeptá si: „Ó písni má,

ó rozumím již tobě –

to rodný kraj mne objímá

a těší v temném hrobě.

To jistě hlas je vlasti mojí,

to přátel mých je milý vzkaz,

že na mílovou dálku pojí

nás nesmrtelný srdcí svaz.

Že v mojí vlasti též se dní

a mocné jaro budí,

a byť mé jaro poslední,

je vítám s jarou hrudí.

Ať cokoliv se ještě stane,

dík, Bože, za ten dnešní den,

ty kyneš k sobě výš mně, Pane,

a já už jdu, jsem připraven.

Můj zrak, ach sotva pozná tě –

kde nádhery té meze!

V tom stkvělém ohně ornátě

Ježíši, svatý kněze!

Ten ornát, vím, též na mne čeká –

zřím hranici tu hořeti

už před oltářem kněz tvůj kleká,

k té těla, duše obětí!