Jarní pouť.

Hloh květný svým růžovým příkrovem

jest lásce dvou zpěváčků domovem,

a přes mladě zelené chlumy

roj ptáčat jak stříbrný obláček šumí,

teď ve snivé hájové vrcholky sedá

a hnízdečka hledá.

Svit jarního slunce jak zlatý tok

se rozlévá na svěží stráně bok,

kde ve stébla rosná i mladá

krok lehký teď spěje, stín dívčí teď padá,

již vyběhla, zírá tam v daleké kraje

a šátečkem vlaje!

Ó s bohem, ty střecho tam v údolí,

k níž ptáčata letí a šveholí,

ty bělostný, kvetoucí sade,

ty okno, kde v dlaň šedá hlava se klade,

již s bohem a s bohem, ty miloučká chatko,

oj, tatíčku, matko!

I hledí tam v slzách a s úsměvem.

Vzduch plní se jasem a nápěvem

a srdečko blaženou tísní.

Hlas volá – hlas dražší to nejsladších písní,

a rameno mužné kol postavy mladé

se milostně klade.

A koníci řehtají za křovím...

ó jarní tu pouť, jak ji dopovím?

Již skočila, vsedla mu k boku,

svit měsíčné, májové noci má v oku,

a srdečko hraje jí slavičím tlukem,

líc růžovým pukem.

A koníci letí; jen dále, dál!

Již s očí ten obraz jí pozavál,

kraj nový se blíží tak jemně,

kol mizejí hory a nebe i země,

roj ptáčků dvé blaženců provází s plesem

i nivou i lesem.

V háj ze klenby ještě tak průsvitné

zří nebe tak jarní, tak blankytné,

a bystřina bujně se vzdýmá.

Pouť šťastná! On žínku si v náručí třímá –

pouť k domovu lásky! Jsou poseti květem –

ó spěšte! ó letem!