JARNÍ POVZBUZENÍ.

Ty duše, která úpíš v hoři,

viz tonouti kraj v květů moři,

oblaka zlatá modrem plout –

Vzchop ku plesu se, ku radosti,

svých muk a starostí se zhosti,

dej v májové jim rose utonout.

Jen zaplaš svého srdce tíseň –

slyš jásavou skřivánka píseň,

jenž k nebi vzlétá nad tebou;

svrz s beder, co tě žalem trápí,

splyň s vůní květů, kraj jež ztápí,

dej odplout mukám s větrů šumnou hrou.

Nač smutku, nářku teskné dumy –

slyš, pohádkou jak lesy šumí,

v ni zaber se a rozuměj...

Však nevyřkneš lidskými slovy,

co kouzelného tobě poví,

jak opojný ti v duši spřede děj.

Báj jara zaplaší tvé mraky,

sluch udiví, okouzlí zraky,

že duše blahem zaplesá...

A nad rmutem a nad bolestí

si zlatou stezku duch proklestí

v říš rajskou, v otevřená nebesa.