Jarní romance.

Byl jednou jeden kouzelník,

ten v ledném bydlel hradu,

kol pás měl z jíní setkaný

a sněhobílou bradu.

Na hlavě věnec ze smrčin

a z vybledlého kvítí,

a na závoji mlhavém

se křišťály mu třpytí.

Tomu se jednou zastesklo

v podzemní ledné sluji,

i chtěl se jíti podívat,

kam denně mraky plují.

On dávno slyšel o zemi,

kde v keři ptáče zpívá,

kde v každé řeky rákosí

se luzná víla skrývá.

Kde slunko celý boží den

si nezahalí líce,

kde písní, vůně, hvězdiček

a květů na tisíce.

Vzal do ruky svůj hromný kyj,

v plášť zahalil se úže,

a těšil se, jak přivine

ku svadlým retům růže.

A těšil se, jak zobjímá

ty víly lehkonohé,

a tak ve sladké naději

juž kraje prošel mnohé.

Však běda! jaká proměna!

i slunce před ním schladlo,

a když vzal kvítí do rukou,

hned jeho dechem svadlo.

Na řekách led, na zemi sníh,

kam těkavý zrak hledne,

kol jenom poušť, kol jenom smrt

a nikde víly jedné!

Kam vkročil, zas ten starý led,

zas kroupy, sněhy, mrazy,

i rozpláče se kouzelník

a sám si hlavu srazí.

A teplý vánek po poli

zas pohrává si čile,

a z těla kmeta – jaký div!

sněženky vzrostly bílé.

Křepelka volá pod mezí

a v háji sedmihlásek,

a luh, jak by ho posázel,

jest plný sedmikrásek.

A vrkoče si v rákosí

zas proplétají víly –

již smutná zima zhynula,

ó vítej, máji milý!