JARNÍ SCÉNA.

Co to je, že nemám stání

v lískoví ni v ořeší,

od vzbuzení těkám plání,

již mne nic tu netěší.

Jindy milým pozdravením

ostrý mrazík v tvář mi šleh’,

jíní, křišťál svitem denním

kouzlil v líčko zdravý žeh.

Stromy sněhem posypané

jako z cukru na pohled,

ploty jíním obetkané,

a ten ples – na vodách led!

Ve mně všecky žilky hrály,

pod nohou jak sníh mi chrup,

králík z borku vyběh’ malý,

vrabčík za ním cupy, cup.

Králík okusoval proutí,

vrabčík zrnko, kde moh’, zob’,

dobří známí na mé pouti,

staří druzi lepších dob!

Mráz teď chábne – sníh již mizí,

taje v nebes modravu,

celý kraj mi náhle cizí,

a já cítím únavu.

Kde se tady jenom vzalo

toto divné stavení:

jakby všecičko v něm spalo,

ruchu nikde znamení.

Darmo, vrata uzamčena,

zavřená též okna sní,

a já jsem tak unavena...

tiše, tiše, jako pěna

snad smím sednout na stupni.

Na lehkých se křídlech vznáším

jako šotek maličký,

samé zlato k zemi práším

v kočičky.

Slyšíš, břízám to již nedá,

v houští se již pohnul pták,

v mýtí bledule zrak zvedá

do oblak.

Cosi pošeptám jen lesu,

pane Mraze, jen si fič,

první za opaskem nesu

petrklíč.

Pan Mráz, kmotr v ledné srsti,

viděl mne a již se lek’;

couvl před mou plnou hrstí

fialek!

Zpívám si, jak letím krajem,

u všech mostů, u všech cest:

„Brzy země bude rájem,

bude kvést!“

Aj, tu děcko – chudák dřímá,

dýchnout v líčko snad jí smím,

dráždí mne a zas mne jímá,

alespoň ji probudím.

Zdravý spánek má to dítě;

ještě jednou tak a tak...

a teď za strom couvnu hbitě,

dřív než otevře svůj zrak.

Co to bylo, jaký dech

na mne šleh,

teplý, měkký, jako div

z cizích niv.

Drahé dítě, s dovolením,

já to byl,

dých’ jsem s vaším odpuštěním

ze všech sil,

bych vás, znuděn vaším sněním,

probudil.

A kdo vy jste, jenž v můj spánek

jakés divné teplo dých’?

Neposeda! Jarní vánek.

Co to jest! Mne dráždí smích.

S měsíce jste, milá, snad?

Jarní vánek, povídám...

světem lítám – nevím kam,

vím jen, hledám Vesny hrad.

Zdejší dle všeho jste jistě,

ztvrďte mi, že v tomto místě,

před sebou jej vidím stát!

Vesny hrad? Co je to zas?

Nevím, neznám, jaktěživa

o tom já jsem neslyšela.

To je palác bájných krás,

líbezná tam dobrotivá

víla vládne čaroskvělá.

Jaká divná pohádka.

Vesna – víla – palác – jděte!

Vše tam voní, vše tam kvete,

vše tam báje přesladká.

Marná řeč, mnou nepohnete,

o jiném já kraji sním,

vše je mlha, pára, dým,

okna chatek báječnými

stkví se listy palmovými,

stromy křišťál k nebi ční,

u krbu se přede, sní,

každý schoulen v kožíšek

jen se mihne, mráz jej pálí,

v svitu hvězd co chaty zdálí

k dětem slétá Ježíšek.

To jsou bájky, moje milá,

zdá se, vy jste zimy víla,

aj, toť našel jsem tu pravou,

nyní si vás obskočím,

polibků svých tísní hravou

celičkou vás otočím.

Jak to pálí! Bože! Bože!

Však to umím ještě líp.

Jak to řeže, jako nože!

Tenhle dech byl jako šíp!

Ustaňte, mně síla prchá!

Dobrá! Nyní květů sprcha

skončí vítězné mé dílo!

Neopusť mne, slední sílo!

Marně – květů těchto dech

ssaje život z cev mi všech,

Vrahu s průsvitnými křídly,

odkud přiletěl jsi sem?

Života jsem kojen zřídly,

země věčný oddech jsem!

Běda mi, já umírám!

V pravý čas – ó, pohleď tam!

Tě dávno vítalo mých křídel vání,

buď zdráva, kněžno, nebešťanko, paní!

Jsem Vesna, to jest nesmrtelné žití,

jež z prvních květů, tokem mízy mladé

se ručejemi v žíly země řítí!

Kam vítězně se noha moje klade,

tam zelená se věčně smavá tráva,

tam dýchá mír a úkoj vždy a všade.

Pod patou mou sta petrklíčů vstává,

a zvonek hlavou rosou těžkou kývá.

Buď, paní, tobě sláva! Sláva! Sláva!

Já dechnu jen, a každé hnízdo zpívá,

brouk vzduchem mihne se, a motýl vzlétá,

a podléšťka se modrým okem dívá.

Jsem matka žití a jsem matka dětí;

těm tisíc radostí v svém klíně nesu,

jsem radost sama v chládku šerých snětí.

Jsem zdrojů paní a jsem paní lesů,

korálky jahod věším v hebké stvoly

a netřesk vzbouzím v ňadrech spících tesů.

A prchá přede mnou, co hněte, bolí,

kam zaměřím, tam všude radost vstává.

Co růst má, kvést má, za symbol mne volí.

Buď, paní, tobě sláva! Sláva! Sláva!

Zde dítě v mdlobách. Já, jež všech jsem máti,

se ujmu jej – však mrtvou zřím v něm zimu,

ty, děcko, mně jsi chtělo vzdorovati?

Však líčko tvé mi praví: Sladce dřímu.

Nuž zdřímni pro vždy Vesny políbením,

z mlh vzrostlé roztaj ve mlze a dýmu.

A celý život ti buď sladkým sněním!

Jsem Vesna, i smrt samu v život měním!