Jarní sen.

Na jaře to bylo; já kytaru ladě

K oslavení své milé,

Chodím sobě ráno po zahradě;

Všecko vůkol v plném květu hrálo,

Medem oplývali květové,

Lupeny jsou kryly krásy perlové,

A na modrém nebi slunce plálo;

Vše tu plno šťávy a plno bujarosti,

Jakoby se to kochalo v nesmrtelnosti.

Ve růžovém tu květu jabloň stála.

„Přisahal bych vám, vy bujní květové,

Že jsem ve zahradě rájové,

Kdyby se tu má Evička pod ní smála!“

Zvolám; ach, a na ni mysle stále,

Kráčím po zahradě dál a dále!

Slunce výše na nebesa vyletě,

Jaksi divně v uzardění plálo;

Blízko plotu – aj! tu pěkně stálo

Houští bezové ve bílém rozkvětě!

Tuť pojednou se mi jako zdálo,

Že mi oči, krásou podnapilé,

Čarovná zavírá dřímota;

Tušení mne jakés opojuje milé,

Jakás touha.... „Okusím to!”

Řku, a položím se pod bezem tímto.

„Bože! jak mi jest..? jak milo – tě..“

Šepci, libostí se rajskou koje;

Aj, a v okamžení tomto duše moje

V jiném se nachází životě.

Já se ve prachu kořím; – oko její hledí

Na mne, ona mne vidí, ještě klidně sedí,

Zdvihnu ruce proti ní – ach! a ňádra moje

V klokotavém dychtění velké vedou boje;

Ona s duhy stupuje, ku zemi se níží,

Zdaleka se usmívá, teď se ke mně blíží...

Políbí mne!.... procitnu, a v zeleném lůně

Svou libostí bezová pozdraví mne vůně.