JARNÍ SLAVNOST

Vděk noci vystřídal dne krásu;

v čím dál tím lepší náladě

seděli v mírném světel jasu

páni i dámy v zahradě.

Mdlá vůně stromů kořenila

dráždivou příchuť zábavy,

nápojů čarodějná síla

stoupala rychle do hlavy.

Ach, a tu stalo se, že malá

a rozpustilá Helenka

v nemístné chloubě ukázala

všem půvab svého kolénka.

Dámy se zarděly, jak zřely

Helenčin světlý podvazek,

z mužů však mnozí zapomněli

na srdcí pevný závazek.

Nazítří došlo na ty pány;

leckde se střetly náhledy.

Nestoudně byly popírány

veškeré hříšné pohledy.

Miladin ctitel rozhorlený

děl: „Ne, toť nedovoleno!

Má drahá, ejhle, dnešní ženy!

Před lidmi! svoje koleno!“

Druhý zas pravil: „Vínko zblázní

hlavičky zvyklé na vodu,

že zaměňují s parní lázní

veřejnou, prosím, hospodu.“

Každý se změnil za chvilenku

v mravokárce a mudrce;

však při vzpomínce na Helenku

hřálo to přec jen u srdce.