JARNÍ SMUTEK

Mé nejsmutnější jaro, jak tě vítat?

Mně zdá se, že i ty jsi plno hoře,

den, v červáncích jenž začal slibně svítat

a nach dal tvářím luk i sosen koře,

že zšedne dřív, než slunce zajde k hoře.

Tak cítila jsem tebe, jaro, dřív,

jak modlitbu, jak dotek políbení,

jak rozkoš, s kterou do kvetoucích jiv

pták usedá. Ze smutku vykoupení

tys neslo vždy, když ze zahrady kýv

strom kvetoucí. – A dnes tě cize zdravím,

do zahrad jdu a nevidím tvé krásy,

kol tebe spěchám, kroků nezastavím

a slepý je můj pohled pro úžasy

tvých zázraků. Jak cizince tě minu.

Jdu hlavou v slunci, ale srdcem v stínu.